Katalog psů - psí plemena, jména i inzerce

Yorkšírský teriér

Wed, 21 Oct 2009 14:58:15 +0000

Yorkšírský teriér je druhý nejmenší pes na světě. První místo stále drží plemeno čivava. Ovšem na žebříčku oblíbenosti se těší na přední příčce. Majitelé ho často zdobí stužkami a nechávají mu narůst dlouhou srst, a tak se zakryje jeho ostrá teriéří povaha.

Historie plemena yorkšírský teriér

Plemeno yorkšírského teriéra je teprve asi sto let staré. Přesto je jeho původ nejasný. Plemeno yorkšírského teriéra vytvořili dělníci na severu Anglie, kteří se obávají prozradit jeho předky, aby jejich úspěchu nikdo nevyužil. Odborníci se však domnívají, že na vzniku yorkšírského teriéra se podílejí různí teriéři včetně skajteriéra a dnes již vyhynulý clydesdalský teriér a dlouhosrstý ladský teriér. Postupně se do křížení přidala i jiná plemena jakou jsou maltézáček, black and tan teriér, manchesterský teriér a Dandie Dinmont teriér. Původní yorkšírský teriér měl větší vzrůst, než ten dnešní. Stálým výběrem nejmenších jedinců se postupně plemeno zmenšuje.

Povaha plemena yorkšírský teriér

Yorkšírský teriér je čilý, živý pes, kterému nechybí odvaha a pořádný kus kuráže. V minulosti se používal k lovení krys, v dnešní době je hlavně milý společník. Miluje svého majitele a dokáže být dobrým hlídačem. Je velmi náročný na péči o srst. Musí se pravidelně česat, jinak se chlupy mohou lámat.

Stavba těla plemena yorkšírský teriér

Dlouhá, jemná, hedvábná srst má být vždy rovná. Zbarvení je přípustné v tmavé barvě, na těle a ocase se vyskytuje ocelově modrá a na ostatních částech těla je tříslová. Kompaktní tělo je velice souměrné a má rovný hřbet. Malá hlava je plochá a má docela krátký nos. Malé, vztyčené uši jsou vysoko posazeny a nejsou příliš daleko od sebe. Tmavé oči jsou středně velké.

Kolie dlouhosrstá

Wed, 21 Oct 2009 14:55:31 +0000

Kolie dlouhosrstá žila po dlouhá staletí pouze ve Skotsku. Dlouhou dobu byla v ostatním světě neznámá. Dnes patří mezi nejoblíbenější plemena, možná také díky filmu Lassie se vrací. Po svých předcích získala kolie svědomitost a inteligenci.

Historie plemena Kolie dlouhosrstá

Kolie dlouhosrstá má svůj původ nejspíše ze skotské nížiny. Místnímu plemeni ovcí (colley) vděčí za svoje jméno. V minulosti byla ona i její předkové využíváni jako ovčáčtí psi. Velké popularity se kolie dlouhosrstá těší zejména od dob královny Viktorie. Tito psi jí učarovali při návštěvě skotského panství v Balmoral natolik, že si několik kolií odvezla na windsdorský zámek. Nedlouho po té se kolie dlouhosrstá stala oblíbeným psem pro výstavní účely a později se dostala dokonce i do USA. Největší popularitu však zažívá v dnešní době, kdy ji zajišťuje slávu film podle novely Erika Knighta Lassie se vrací.

Povaha plemena Kolie dlouhosrstá

Kolie dlouhosrstá je energický a ostražitý pes. Má přátelskou povahu, k cizím osobám je nedůvěřivá, ale svému pánovi velmi oddaná. Toto plemeno nebývá vůbec nervózní nebo útočné.

Stavba těla plemena Kolie dlouhosrstá

Bohatá srst má hustou podsadu a dlouhé rovné pesíky. Zbarvení je přípustné ve světle zlaté až sytě mahagonové barvě s černými špičkami chlupů a bílými odznaky, tříbarevné, modře mramorované s bílými tříslovými odznaky. Tělo je delší než jeho výška v kohoutku. Má hluboký hrudník a mírně klenutý hřbet. Dlouhá hlava se dopředu zužuje, má plochou lebku a černý čenich, který je na konci tupý. Malé uši jsou posazeny daleko od sebe. Tmavé oči jsou šikmo posazené, jsou mandlového tvaru a středně velké.

Pyrenejský horský pes

Mon, 19 Oct 2009 13:54:26 +0000

Pyrenejský horský pes je nejsilnější ze všech psích plemen vůbec. I přes svůj velký a mohutný vzrůst je pyrenejský horský pes milý ke svému pánovi a je velmi dobrým společníkem v domácnosti. Je vhodný spíše na zahradu, pro život v bytě není naučen.

Historie plemena pyrenejský horský pes

Pyrenejský horský pes odjakživa chránil ovce před medvědy a vlky v horských Pyrenejích. Mezi jeho předky patří pravděpodobně tibetská doga, která se do Evropy dostala již před tisíci lety z Asie. Zde se křížila s domorodým bažinným psem, který zde žil po staletí. V minulosti se pyrenejští horští psi využívali ke stráži. Velké popularitě se těšili za doby krále Ludvíka XVI., když strážili v Louvru. Nedlouho po té se chovali a strážili na každém zámku v zemi. Po roce 1789 však jejich obliba klesla.

Povaha plemena pyrenejský horský pes

Pyrenejský horský pes je přátelský, vlídný a milý pes. Je poslušným společníkem v domácnosti a výborný hlídač. Ke spokojenosti a zdraví vyžadují tito psi obrovské množství potravy, mnoho pravidelného pohybu a důkladnou péči o srst.

Stavba těla plemena pyrenejský horský pes

Srst má bohatou a jemnou podsadu a dlouhé, husté, hrubé pesíky. Mohou být jak rovné, tak i vlnité. Zbarvení je přípustné v bílé nebo bílé s ploténkami, vlkošedé nebo světle žluté barvy. Masivní tělo má široký hrudník a široký, svalnatý hřbet. Velká hlava má klenutou lebku a hluboký silný nos. Malé, trojúhelníkové uši jsou přitisknuté k hlavě. Tmavé oči jsou mandlového tvaru.

Samojed

Mon, 19 Oct 2009 13:53:29 +0000

Samojed bývá často středem pozornosti, hlavně kvůli jeho bohaté sněhobílé srsti a „smějícímu“ se obličeji. Hned si tak dokáže každého získat. Používá se pro výstavní účely, ale i pro tvrdou práci. V dnešní době je ale oblíbeným domácím mazlíčkem.

Historie plemena samojed

Jeho předkové jsou evropští zástupci plemen špiců. Své jméno dostal od sibiřských nomádů, kteří ho často využívali pro práci (především k tahaní saní a pasení sobů). Samojed je velice odolný pes, dokáže přežít i v opravdu těžkých přírodních podmínkách, a proto byl často využíván výzkumníky při polárních expedicích. V minulosti byl samojed zbarven do několika barev (černé, černobílé, černě a tříslově) kromě bílé. Nyní převládá jeho bílá varianta. V 19. století obchodníci přemýšleli na tím, jak vydělat na jeho kožešině. Samojed se začal dovážet do USA a i do celé Evropy. Byl také velkým oblíbencem královny Alexandry v roce 1889.

Povaha plemena samojed

Samojed má charakteristický vzhled – tzv. „úsměv“ vás upoutá na první pohled. A tento výraz vyjadřuje celý jeho temperament. Je to přátelský, milý, klidný pes, který je výborným společníkem. Má vrozený dobrý vztah k člověku, ale ovšem má také nezávislou povahu. V žádném případě není nikdy útočný, dokonce ani k vetřelci.

Stavba těla plemena samojed

Srst má hustou, měkkou podsadu a dlouhé a hrubé pesíky. Zbarvení je přípustné pouze v bílé barvě nebo bílé se světle hnědou nebo smetanovou. Tělo má svalnatý hřbet, bedra jsou silná, hrudník není příliš široký. Mohutná hlava je klínovitá, má ploché temeno a prodloužený nos. Vztyčené uši jsou výborně osrstěné a posazené daleko od sebe. Tmavé oči mají mandlový tvar.

Zlatý retriever

Mon, 12 Oct 2009 17:21:06 +0000

Zlatý retriever je zvyklý tvrdě pracovat. Miluje vodu, je otužilý, byl vyšlechtěn k lovu pernaté zvěře. V dnešní době je velmi oblíbeným domácím společníkem a i mezi lovci má stále své místo.

Historie plemena zlatý retriever

Nikdo přesně neví, jak a kdy vzniklo plemeno zlatého retrievera. V padesátých letech 19. století křížil lord Tweedmouth neznámého psa jménem ruský slídič s flat coated retrieverem, bladhaundem a vodním španělem. Tak vznikl pes s instinktem přenášení nejrůznějších věcí a výborným čichem. První úspěch slavil zlatý retriever na výstavě v roce 1908. Uznán byl v roce 1913 anglickým Kennel Clubem. Od té doby jeho popularita stále stoupá, stal se nejoblíbenějším plemenem na celém světě.

Povaha plemena zlatý retriever

Zlatý retrívr je velice klidný pes. Je mírný, trpělivý a má smysl pro věrnost. Je ideálním společníkem k dětem. Jediným požadavkem je dostatek pohybu, je perfektním psem pro práci i hry ve velmi nepříznivých podmínkách.

Stavba těla plemena zlatý retriever

Zvlněné pesíky a hustá podsada s prapory na hrudi (prodloužená srst) je jednobarevná zlatá nebo krémová. Přípustné je několik bílých chlupů na hrudi. Tělo je dobře vyvážené, hrudník je hluboký, hřbet rovný a bedra svalnatá. Na široké lebce je zřetelný čelní sklon, který přechází v silný nos. Barva čenichu je upřednostňována černá. Široce posazené oči by měly být tmavohnědé s tmavými okraji víček

West highland white teriér

Mon, 12 Oct 2009 17:15:03 +0000

West highland white teriér je velmi houževnaté plemeno psa, které pochází ze Skotska. Podle skotů je prý nejatraktivnějším psem vůbec. K výchově tohoto plemena je potřeba pevná ruka a dostatek pozornosti. Díky své bílé barvě byl při honech a pronásledování kořisti dobře vidět v kontrastu tmavého listí.

Historie plemena west highland white teriér

West highland white teriér má společné předky se skotským teriérem, kernteriérem a Dandie Dinmont teriérem. Původně byl určen k lovu vyder, lišek a nejrůznější škodné. K podobě, jak ho známe dnes, byl vyšlechtěn v okolí Poltalloch v Argyllu. Vznikl postupným křížením s bílými psy v 19. století. Kdysi se mu říkalo „Westie“ podle místa kde vznikl také „Poltalloch Terrier“ nebo „Roseneath Terrier“(podle sídla dumbartonshirského vévody z Argyllu, který byl známý nadšenec tohoto plemene)

Povaha plemena west highland white teriér

West highland white teriér je sebevědomým drzým psem. Umí být i milý a jako hlídač je ostražitý a statečný. „Westík“ je náročný na péči o srst. Jeho srst prakticky nepřetržitě líná. Ale určitou výhodou je, že kvůli suché kůži je podstatně méně cítit než ostatní psi. Pro výstavní účely vyžaduje jen minimální úpravu srsti ve srovnání s jinými plemeny.

Stavba těla plemena west highland white teriér

Srst se skládá z hrubých a rovných pesíků a krátké, měkké podsady. Zbarvení je přípustné pouze v čistě bílé. Kompaktní tělo je silné, má rovný hřbet a hluboký hrudník. Hlava má mírně klenutou lebku, čelní sklon a černý čenich. Srst na hlavě je hustá a obočí bohaté. Malé uši jsou neseny vzpřímeně, jsou zašpičatělé a mají hladkou, přiléhající srst. Velké, jasné oči jsou velice tmavé a jsou posazeny daleko od sebe.

Výmarský ohař

Mon, 12 Oct 2009 17:10:57 +0000

Výmarský ohař je velice oblíbený kvůli svým všestranným loveckým vlastnostem. Nejdříve byl přizpůsoben k lovu velké zvěře, např. vlků, medvědů a divočáků, později začal vyhledávat a přenášet pernatou zvěř. Mnozí lovci volí výmarského ohaře pro šedé zbarvení srsti a ušlechtilou povahu.

Historie plemena výmarský ohař

Výmarský pes byl používán již od 17. století německými lovci. Samostatným plemenem bylo uznáno až v 19. století. Vznikl křížením bladhaundů s různými loveckými psy na dvoře velkovévody výmarského. Po svých předcích zdědil výborný čich. Kvůli vymizení velké zvěře začali lidé výmarského ohaře přecvičovat na vystavování pernaté zvěře. Až do roku 1930 bylo toto plemeno přísně kontrolováno, i když už nebyl typickým psem šlechty, ale i obyčejných lidí. Nesměli být chováni mimo Německo, ale když se začal rozšiřovat do celého světa, stal se nejoblíbenějším psem v Evropě i USA.

Povaha plemena výmarský ohař

Výmarský ohař původně doprovázel šlechtu a sloužil především k lovu. Je to čilý, sebevědomý pes, který je nebojácný a inteligentní. Při výcviku vyžaduje pevnou ruku a potřebuje mnoho volného pohybu.

Stavba těla plemena výmarský ohař

Výmarský ohař bývá krátkosrstý, existuje ovšem ale i dlouhosrstá varianta s dlouhými prapory na ocase a na zadních stranách nohou. Většinou se jim krátí špička ocasu.
Srst je stejnoměrně krátká, zbarvení je do mnoha odstínů šedé. Upřednostňuje se stříbrošedá. Hlava s ušima mají obvykle o tón světlejší barvu než zbytek těla. Má široký hrudník, zaoblenou záď a rovný hřbet (na něm je často tzv. úhoří pruh). Temeno hlavy a nos jsou stejně dlouhé, středně velké oči jsou modrošedé nebo jantarové barvy. Dlouhé, vysoko posazené uši se skládají do mírných záhybů.

Vipet

Mon, 12 Oct 2009 17:07:57 +0000

Stejně tak jako grejhaund je vipet elegantním a půvabným psem do každé domácnosti. Vznikl křížením teriérů, zvláště bedlingtonského a manchesterského. Rád se účastní závodů, ale nepohrdne i pohodlím domova.

Historie plemena vipet

V době královny Viktorie se v Anglii křížili různé druhy teriérů s grejhaundy k závodu chrtů. Tehdy se ještě závodilo s živými králíky nebo zajíci, ale pro krutost byl tento závod později zakázán. Brzy potom vznikl nový závod, kde se vipeti místo živých návnad hnali za šátkem svých pánů. Tyto závody jsou ve Velké Británii dosud velmi oblíbeny. Někdy se proto říká vipetům „rag dogs“ (rag = šátek).

Povaha plemena vipet

Vipet je velice milý, přátelský a milující pes, který je spokojen v každém bytě. Jak už ve městě, na vesnici nebo v garsonce. Potřebuje však dostatek pohybu.

Stavba těla plemena vipet

Vipet se často třese. Může to být způsobeno stresem, chladem, ale také to nemusí nic znamenat. Vyžaduje ochranu před špatným počasím a neměl by být vystaven průvanu.
Jeho srst je velmi krátká a přiléhavá. Tělo má hluboký hrudník, široký a svalnatý hřbet a silná bedra. Dlouhá hlava má plochou mozkovnu, oválné oči jsou tmavé. Malé uši mají tvar růžového listu.

Velškorgi

Mon, 12 Oct 2009 17:03:44 +0000

Velškorgi své jméno dostal podle svého vzrůstu. Velšské slovo „corrci“ totiž v překladu znamená zakrslý pes. Jsou známy dvě různé variety velškorga: pembroke a cardigan. Mezi chovateli je oblíbenější pembroke, možná protože byl oblíbeným psem vyšších společenských rodin. Od svého vzniku se těšil stálé popularitě, od doby Richarda I. až po dobu královny Alžběty II, byl oblíbencem královských dvorů.

Historie plemena velškorgi

Podle některých zdrojů pochází velškorgi Pembroke z Vlámska. Do Walesu se potom dostal společně s tkalci. Jiné zdroje zase uvádějí, že jeho liščí hlava připomíná špice, nebo že se do Walesu dostal ze Švédska a křížil se s laponským ovčákem. Obě variety jsou výborní honiči. Velškorgi je čilý, rychlý pes, který dovede hnát dobytek pomocí kousání do pat a přitom zvíře neporanit a zároveň se vyhnout ranám kopyt. Jako samostatné plemeno je uznán od roku 1934.

Povaha plemena velškorgi

Velškorgi patří mezi milé a přátelské psy. Je oddaný svému pánovi a dobře vychází s dětmi. K cizím lidem se chová nedůvěřivě a proto se výborně hodí k hlídání. Jeho srst ho výborně chrání před nepříznivým počasím, je ovšem náročná na údržbu.

Stavba těla plemena velškorgi

Srst je středně dlouhá a dobře huňatá. Zbarvení je přípustné v červené, plavé, sable nebo černé. Může se vyskytnout pálení nebo bílé odznaky. Mohutné tělo má hluboký, široký hrudník a rovný hřbet. Plochá hlava má široké temeno a mírný čelní sklon. Vztyčené středně velké uši jsou na koncích mírně zaoblené. Barva očí odpovídá zabarvení srsti, jsou kulaté a středně velké.

Trpasličí špic

Mon, 12 Oct 2009 16:59:47 +0000

Když se řekne trpasličí špic, první, co většinu chovatelů napadne je, že je to velmi oblíbené společenské plemeno. V dřívějších dobách byl větší, ale postupným šlechtěním vznikla jeho trpasličí forma. Byl to pes určený pro tvrdou práci, dnes je však trpasličí špic náročný na chov a pro výstavní účely se mu musí věnovat zvláštní péče.

Historie plemena trpasličí špic

Mezi předky trpasličího špice zcela nepochybně patří keeshond, norský losí pes a samojed. Toto plemeno je přímým potomkem arktických saňových psů a první zmínky o něm jsou z Pomořanska, na pobřeží Baltského moře (v dnešní době patří z části Německu a z části Polsku). Byli určení k hlídaní stáda ovcí na pastvě. Do jiných evropských zemí se začal rozšiřovat v polovině 18. století. V Itálii, v oblasti Florencie, byl darován královně Viktorii a stal se jejím celoživotním společníkem. Královna Viktorie si ho velmi oblíbila, přestože původní špic byl větší a s bílým zbarvením. Postupem času a pomocí výběrové plemenitby získal bohatou nadýchanou srst různých zbarvení.

Povaha plemena trpasličí špic

Trpasličí špic má vrtošivou povahu. Pověstná je i jeho kousavost, ale i oddanost a přátelský a živý ráz. Je dobrým hlídačem, který si přeje být hýčkán svým majitelem. Je nevhodný pro lidi, kteří nejsou ochotní věnovat každodenní péči o jeho srst.

Stavba těla plemena trpasličí špic

Srst má dlouhé, rovné pesíky a měkkou, načechranou podsadu. To způsobuje zjev „načepýřené koule“. Zbarvení je přípustné téměř ve všech barevných odstínech. Krátké tělo je značně kompaktní, má hluboký hrudník. Hlava má tvar liščí lebky, nos je klínovitý. Barva čenichu koresponduje se zbarvením srsti. Malé uši nejsou posazeny blízko u sebe a jsou vztyčené. Tmavohnědé oči jsou středně velké, oválného tvaru a nejsou posazeny příliš blízko u sebe.