Posted on September 29, 2009 | Category: Ohaři
Italský ohař je pravděpodobně nejstarším plemenem loveckých psů. Italský ohař miluje volnost a přírodu. Jeho stavba těla odpovídá drsným podmínkám prostředí, se kterými se musel vyrovnat. V současnosti jsou oblíbenější spíše evropští ohaři, kteří odsunuli italského ohaře na žebříčku popularity níže. Ale i přesto má italský ohař své příznivce.
První zmínky o italském ohaři jsou již z 5. století př. n. l. Vnikl křížením mastifů s lehčími egyptskými loveckými psy. Z něj potom zkřížením se španělským ohařem vznikly další dnes známá plemena ohařů. Italský pes byl nejdříve pomocníkem pro lovce se sítěmi a sokolníky, později doprovázel lovce s puškami. O italských ohařích se zmiňují již Plinius a Dante. Dále byli oblíbení i za Ludvíka XII.
Italský ohař je velice chytrý a přátelský pes. I přesto, že je dobře vychovaný, necítí se dobře ve městech. Potřebuje mnoho volného pohybu, kterému se mu může dostat na venkově. Vyžaduje také dostatek pozornosti a péče. Pozornost se musí věnovat zejména jeho dlouhým zvlněným uším se záhyby.
Krátká srst se zřetelně leskne. Zbarven je do bílé, grošované (roan) nebo bílé s oranžovými či hnědými skvrnami nebo plotnami. Italský ohař má hluboký, klenutý hrudník. Hřbet je svalnatý, lopatky jsou šikmo posazené. Ocas je dlouhý a tenký, ale je obvykle zkracován. Dlouhá hlava je dobře tvarovaná, pod bradou má velký lalok. Oči nejsou hluboko posazené, nesmí být ani vykulené. Uši jsou převislé.
» Filed Under Ohaři